Kavkazák a geokešing
Je po vánocích a my začínáme užívat dárky, které nám přinesl Ježíšek. Jedním z dárků byla i turistická navigace (prý pro celou rodinu, ale největší radost jsem z ní měla já 
) Děti jsem začala lákat na lov pokladů (jak jinak je dostat na delší procházku, bez toho abychom slyšeli stále nějaké výmluvy typu: je zima…, je to moc daleko…, je moc teplo…, bolí mě nohy… atd.)
Na internetu jsme si našli souřadnice pro první poklad a vyrazili jsme, Zara s Nabatem samozřejmě s námi, budou nás hlídat až najdeme poklad a odradí případné další zájemce o odlovení našeho vysněného cíle (to jim jde dobře
), ať si počkají až vrátíme schránku zpět a zase ji pěkně zamaskujeme, aby to po nás neměli lehčí. Malému Péťovi dáme navigaci do rukou a ten pak důležitě jde vpřed a zapomene si stěžovat na bolavé nohy, cestou zpátky na přehledných místech vede Nabata, takže jsme doma docela rychle a najednou není 10 km procházka problém .
Na začátku ledna jsme se rozhodli pro odlov dalšího pokladu, tentokrát bez dětí, protože ty nám odjely pryč. Zjistili jsme vše potřebné, naplánovali trasu a hurá za pokladem. Na Výpřež pod Ještědem, jsme vyšli docela rychle a v lese jsme si dali chvilku oddych. Protože začalo sněžit a bylo odpoledne, rozhodli jsme se, že trochu změníme trasu a půjdeme spodní cestou a ne přes vrchol Černé hory (komu by se chtělo dupat do kopce…) Tak jsme opět vyrazili, po chvilce potkáváme pocestné se dvěmi krásnými šarplaninci. Cesta nic moc široká, z jedné strany strmý kopec vzhůru, z druhé stráň dolů. Nabat se začíná těšit na bitku a Zara se ježí jako dikobraz, na druhé straně to vypadá podobně. Nedá se nic dělat, jdeme pod cestu, tam se opírám o pařez, abych při podklouznutí nejela až do Liberce. Za řevu všech čtyř psů nás míjejí šarplaninci a my po chvilce pokračujeme dál k našemu vysněnému místu. Už za chvíli tam budeme, jenže ouha, nad cestou je suťové pole, v něm popadané stromy, vše přikryté sněhem a navigace ukazuje, že náš poklad je někde tam, o 200 metrů výš než jsme teď.
Tak vyrážíme, já s Petrem, psi na nás koukají, co že to po nich chceme, proč se mají drápat po stráni a hrát si na kamzíky, když můžou jít pohodlně po cestě. Po chvilce přemlouvání jsou na stráni s námi. Jde jim to líp než nám, já jdu stylem dva kroky nahoru, tři dolů a do toho zezadu postrkuji Zaru, která mi dává najevo, tys sem chtěla, tak mi nahoru pomoz. Petr s Nabatem jsou na tomu lépe, Nabat se nenechává postrkovat.
Konečně jsme na místě, kde by poklad měl být, psy necháváme odpočívat u stromu a my začínáme hledat. Chumelí stále víc a začíná se stmívat a my doufáme, že ho objevíme co nejdřív, abychom se domů nevrátili s nepořízenou, ale kde nic, tu nic. Petr to už vzdává, já si ještě vzpomenu na nápovědu, jak to jen bylo,“ prý očím neunikne“ Rozhlédnu se kolem, a … co to tu dělá, že by to bylo ono… a máme další poklad. Tak teď honem zapsat nález, vrátit vše zpátky a vydat se na cestu domů.
Zjišťujeme, že vrchol Černé hory je už jen kousek nad námi a je z něj velmi pohodlná cesta . „kdo měl ten nápad jít spodní cestou, že prý je lepší?!“ „ No jo, už mlčím Petře:“
Domů to máme ještě asi hodinu cesty, ale procházku jsme měli pěknou a nebýt „geokešingu“, neměli bychom důvod vylézat suťová pole a zkoušet odolnost naši i našich psů.
Takže hurá na další poklady 
…
